VÍRA

Naše sociální vyznání
Věříme v Boha, Stvořitele světa, a v Ježíše Krista, Spasitele všeho stvoření.
Věříme v Ducha svatého, skrze něhož poznáváme Boží dary. Vyznáváme, že
jsme tyto dary zneužívali a litujeme své viny.
Dosvědčujeme, že stvořený svět je Božím dílem a zavazujeme se, že jej
budeme chránit, zvelebovat a odpovědně užívat spolu s ostatními.
Vděčně přijímáme pro sebe a pro druhé požehnání společenství, sexuality,
manželství a rodiny.
Zasazujeme se o práva mužů, žen, dětí, mládeže, mladých dospělých, starých
lidí a lidí postižených, o zlepšení kvality života a o práva a důstojnost všech
lidí.
Jsme přesvědčeni, že všichni lidé mají právo a povinnost působit pro Boží
slávu a pro dobro své a druhých a že přitom mají být chráněni; že mají právo na
vlastnictví jako svěřenství od Boha, na slušný výdělek a odpovědnou spotřebu;
a na odstranění hospodářské a sociální bídy.
Zavazujeme se k působení pokoje ve světě, k prosazování spravedlnosti
a práva mezi všemi národy a osobní svobody pro všechny lidi na světě.
Věříme v přítomné a konečné vítězství Božího slova ve všech lidských
záležitostech a ochotně přijímáme své poslání zvěstovat evangelium ve světě.
Amen.

Články víry Metodistické církve

Metodistické články víry mají svůj původ ve věroučných článcích Church
of England (Anglikánská církev). Anglikánská konfese vznikla r. 1538 a měla
tehdy jen 13 článků. Na 42 články ji rozšířil r. 1553 arcibiskup Thomas Cranmer.
Základním pramenem pro prvních 17 článků mu byla Augustana. V článku o sva-
té večeři Páně (dnes čl. XVIII) je patrný vliv Bucerův (†1551 v Anglii). Roku
1563 revidoval články canterburský arcibiskup Mathew Parker (1504 - 1575),
a to podle Würtemberské konfese Jana Brenze. Téhož roku byl za autoritativní
přijat latinský text. Anglický text schválil parlament r. 1571, avšak původních
42 článků bylo přitom redukováno na 39. John Wesley, který r. 1784 upravoval
články pro americké metodisty, omezil počet na 24. Tento počet zvýšili američtí
metodisté na 25 přidáním článku o nezávislosti nového státu a r. 1939 byl pak
přidán ještě nečíslovaný článek o posvěcení, převzatý ze zřízení Protestantské
církve metodistické, jež se tehdy připojila k hlavnímu tělesu metodistické církve.
Tak vypadají naše věroučné články dodnes
.

Čl. 1 O víře ve svatou Trojici
Jest jen jeden živý a pravý Bůh, věčný, bez těla nebo jeho částí, nekoneč-
né moci, moudrosti a dobroty, stvořitel a udržovatel všech věcí, viditelných
a neviditelných. A v jednotě tohoto božství jsou tři osoby jedné bytnosti, moci
a věčnosti - Otec, Syn a Duch svatý.

Čl. 2 O Slovu neboli Synu Božím, který se stal pravým člověkem
Syn, který byl Slovo Otce, pravý a věčný Bůh, téže bytnosti s Otcem, přijal
lidskou přirozenost v životě blahoslavené Panny; takže dvě plné a dokonalé při-
rozenosti, božská a lidská, byly nerozdělitelně spojeny v jedné osobě - v jednom
Kristu, jenž je pravý Bůh a pravý člověk, který skutečně trpěl, byl ukřižován
a byl pohřben, aby smířil svého Otce s námi, a byl obětován nejen za prvotní
vinu, nýbrž i za skutečné hříchy lidí.

Čl. 3 O Kristově vzkříšení
Kristus skutečně vstal z mrtvých, znovu přijal své tělo se vším, co patří
k dokonalé lidské přirozenosti, takový vstoupil na nebesa a sídlí tam, dokud se
nevrátí, aby v poslední den soudil všechny lidi.

Čl. 4 O Duchu svatém
Duch svatý, vycházející od Otce i Syna, je téže bytnosti a slávy s Otcem
a Synem jako pravý a věčný Bůh.

Čl. 5 O dostačitelnosti Písem svatých k spáse
Písma svatá obsahují vše, co je nutné k spáse. A tak se nemá na nikom
vyžadovat víra v to, co z nich není možné vyčíst nebo co se jimi nedá dokázat
jako článek víry, ani se to nemá považovat za potřebné nebo nezbytné ke spasení.
Pod jménem Písem svatých rozumíme ty kanonické knihy Starého a Nového
zákona, o jejichž autoritě nebylo v církvi nikdy pochyb. Jména kanonických
knih jsou:
Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium, Jozue, Soudců, Rút,
1. Samuelova, 2. Samuelova, 1. Královská, 2. Královská, 1. Paralipomenon,
2. Paralipomenon, Ezdráš, Nehemjáš, Ester, Jób, Žalmy, Přísloví, Ecclesiastes
neboli Kazatel, Cantica neboli Píseň Šalomounova, Pláč, čtyři velcí proroci
a dvanáct malých proroků.
Všechny knihy Nového zákona, jak jsou obecně přijímány, i my přijímáme
a považujeme za kanonické.

Čl. 6 O Starém zákoně
Starý zákon neodporuje Novému, neboť jak ve Starém tak v Novém záko-
ně se nabízí lidstvu věčný život v Kristu, jenž je jediným prostředníkem mezi
Bohem a lidmi, neboť je Bůh i člověk. Proto se mýlí ti, kdo se domnívají, že
staří otcové spoléhali jen na pomíjitelné zaslíbení. Ačkoli zákon, daný Bohem
skrze Mojžíše, neváže křesťany svými formálními a obřadnými pravidly a ačkoli
není možné, aby jeho občanské předpisy byly přijaty nějakým státem, přece není
žádný křesťan osvobozen od poslušnosti zákonů, které nazýváme mravními.

Čl. 7 O prvotním či vrozeném hříchu
Prvotní hřích nespočívá v napodobování Adama (jak bezdůvodně říkají
Pelagiáni), nýbrž v porušené přirozenosti každého člověka, který přirozeně
pochází z potomstva Adamova. Tím se člověk vzdálil příliš daleko od původní
spravedlnosti a svou vlastní přirozeností je nakloněn ke zlému, a to neustále.

Čl. 8 O svobodné vůli
Člověk po Adamově pádu je v takovém stavu, že se nemůže obrátit a svou
přirozenou silou a skutky se uschopnit k víře a vzývání Boha; proto není v naší
moci činit dobré skutky, Bohu příjemné a přijatelné, bez milosti Boží, která
v Kristu způsobuje, aby v nás dobrá vůle vznikla, a s námi pak spolupracuje,
když onu dobrou vůli máme.

Čl. 9 O ospravedlnění člověka
Za spravedlivé jsme před Bohem považováni toliko pro zásluhy našeho Pána
a Spasitele Ježíše Krista skrze víru, a ne pro naše skutky nebo zásluhy. Proto je
ospravedlnění pouhou vírou naukou nejzdravější a plnou potěšení.

Čl. 10 O dobrých skutcích
Ačkoli dobré skutky, které jsou ovocem víry a následují po ospravedlně-
ní, nemohou zahladit naše hříchy a obstát před přísným Božím soudem, jsou
příjemné a přijatelné Bohu skrze Krista a vyvěrají z pravé a živé víry, takže
skrze ně může živá víra být poznatelná tak zřetelně, jako se poznává strom
podle ovoce.

Čl. 11 O nadbytečných skutcích
Učení o dobrovolných skutcích, přesahujících svým rozsahem, charakterem
a hodnotou požadavky Božích přikázání, tj. o tak zvaných skutcích nadbyteč-
ných, nelze šířit bez opovážlivosti a neúcty. Neboť tím lidé prohlašují, nejen že
činí Bohu to, co jsou učinit povinni, nýbrž že činí víc než je jejich povinnost,
zatímco Kristus říká jasně: "Tak i vy, když učiníte všechno, co je vám přikázáno,
řekněte: služebníci neužiteční jsme."

Čl. 12 O hříchu po ospravedlnění
Ne každý hřích vědomě spáchaný po ospravedlnění, je hříchem proti Duchu
svatému a tedy neodpustitelným. Proto se nemá odmítat jako nepřípustné pokání
těch, kteří upadají do hříchu po ospravedlnění. I po obdržení Ducha svatého
se můžeme vzdálit od dané milosti a upadnout ve hřích. Avšak z milosti Boží
můžeme opět vstát a polepšit se. A proto je třeba zavrhnout učení těch, kteří
říkají, že po celý život nemohou již hřešit, nebo těch, kteří odmítají možnost
odpuštění pro ty, kdo činí opravdové pokání.

Čl. 13 O církvi
Viditelná církev Kristova je shromáždění věřících, v němž se káže čisté
Boží slovo a svátosti se podle Kristova rozkazu řádně vysluhují ve všech těch
věcech, které jsou k tomu nezbytně nutné.

Čl. 14 O očistci
Římská nauka o očistci, odpustcích, uctívání a zbožňování obrazů a ostatků,
jakož i vzývání svatých je jalovou bezpodstatnou věcí, jež nejen nespočívá na
základě Písma, nýbrž přímo Božímu slovu odporuje.

Čl. 15 O užívání lidu nesrozumitelného jazyka ve shromáždění
Veřejná modlitba v církvi a vysluhování svátostí jazykem, který je lidu
nesrozumitelný, odporuje zcela jasně Božímu slovu a zvyku prvotní církve.

Čl. 16 O svátostech
Kristem zřízené svátosti nejsou jen pouhými znaky nebo symboly křesťan-
ského vyznání, nýbrž jsou spíše jistými znameními milosti a dobré vůle Boží
k nám. Jimi v nás Bůh koná neviditelné dílo a nejen obživuje, nýbrž také posiluje
a utvrzuje víru v něho.
Jsou dvě svátosti nařízené Kristem, naším Pánem, v evangeliu, totiž křest
a večeře Páně.
Pět tak zvaných svátostí, totiž biřmování, pokání, svěcení kněžstva, manžel-
ství a poslední pomazání nemá být považováno za svátosti podle evangelia,
neboť při nich jde jednak o neporozumění apoštolské zvěsti, jednak o životní
stavy, uznávané v Písmu, a přece ne v téže povaze jako v případě křtu a večeře
Páně, protože při nich není ani viditelného znamení ani obřadu nařízeného
Bohem.
Svátosti nebyly Kristem zřízeny k podívané nebo k nošení kolem, nýbrž
k tomu, abychom jich řádně užívali. A jen při těch, kteří je přijímají správně,
mají účinek a blahodárně působí. Ti však, kdo je přijímají nehodně, způsobují
si odsouzení, jak praví Pavel v 1. Korintským 11,29.

Čl. 17 O křtu
Křest není jen viditelným vyznáním nebo označením, jímž se liší křesťané
od těch, kdo nejsou pokřtěni, nýbrž křest je také znamením přerodu neboli
znovuzrození. Křest dětí má církev zachovat.

Čl. 18 O večeři Páně
Večeře Páně není jen znamením lásky, kterou by měli mít křesťané mezi
sebou, nýbrž je svátostí našeho vykoupení Kristovou smrtí, takže pro toho,
kdo správně, vážně a s vírou tuto svátost přijímá, je chléb, který lámeme,
účastenstvím těla Kristova. Podobně kalich dobrořečení je účastenstvím krve
Kristovy.
Transsubstanciace neboli změna podstaty chleba a vína při večeři Páně
nemůže být dosvědčena Písmem svatým, naopak odporuje jeho jasným slo-
vům, zatemňuje povahu svátosti a dává příležitost k mnoha pověrám. Tělo
Kristovo je dáváno, přijímáno a požíváno při večeři pouze ve smyslu nebeském
a duchovním. A prostředkem, kterým je tělo Kristovo přijímáno a požíváno při
večeři, je víra.
Kristus nenařídil, aby byla svátost večeře Páně schovávána, kolem nošena,
pozdvihována nebo uctívána.

Čl. 19 O obou živlech
Kalich Páně se nemá laikům odpírat; neboť oba živly večeře Páně se mají
podle Kristova ustanovení a rozkazu vysluhovat všem křesťanům stejně.

Čl. 20 O jediné oběti Kristově dokonané na kříži
Jednou vykonaná oběť Kristova je tak dokonalým vykoupením, smířením
a zadostiučiněním za všechny prvotní i nynější hříchy celého světa, že kromě ní
nemůže být žádného jiného zadostiučinění za hřích. Proto mešní oběti, při nichž,
jak se obvykle říká, kněz obětuje Krista za živé i mrtvé, aby jim byl odpuštěn
trest a vina, jsou rouhavou bájí a nebezpečným klamem.

Čl. 21 O ženitbě kazatelů
Boží zákon Kristovým kazatelům nepřikazuje a ani je nezavazuje slibem, že
zůstanou ve stavu svobodném a odřeknou se manželství. Proto mají plné právo
jako všichni ostatní křesťané vstupovat v manželství podle svého vlastního
dobrého zdání, pouze s uvážením, aby to co nejlépe sloužilo ke zbožnosti.

Čl. 22 O církevních formalitách a obřadech
Není nutné, aby formality a obřady byly na všech místech stejné nebo přesně
podobné, neboť byly vždy odlišné a mohou se měnit podle různosti zemí, doby
a lidských mravů, avšak tak, aby se nezavádělo nic, co by odporovalo Božímu
slovu. Kdokoli pro svůj osobní názor vědomě, záměrně a zjevně porušuje ve
své církvi formality a obřady, které neodporují Božímu slovu a jsou nařízeny
a schváleny autoritou, má být veřejně pokárán, aby se jiní báli činit něco podob-
ného, jako ten, kdo se prohřešil obecnému církevnímu řádu a zranil svědomí
milých bratří.
Každá jednotlivá církev může nařizovat, měnit nebo rušit formality a obřady
tak, aby to vše bylo vzdělavatelné.

Čl. 23 O povinnosti křesťanů k občanské autoritě
Je povinností všech křesťanů a zvláště křesťanských kazatelů přijímat
a zachovávat zákony a nařízení vlády nebo svrchované autority státu, jehož
jsou občany nebo poddanými nebo v něm sídlí, a používat všech chvályhodných
prostředků k podpoře a zajištění poslušnosti vůči stávající moci.

Čl. 24 O majetku křesťanů
S ohledem na právo, právní titul a vlastnictví není majetek křesťanů společný,
jak někteří lidé nesprávně tvrdí. Avšak každý křesťan je povinen podle svých
možností štědře dávat almužny chudým z toho, co má.

Čl. 25 O křesťanské přísaze
Jako vyznáváme, že Pán Ježíš a jeho apoštol Jakub zakázal křesťanům zby-
tečně a ukvapeně přísahat, tak také soudíme, že křesťanské náboženství přísahu
nezakazuje, ale že člověk může přísahat, když to úřad žádá v zájmu víry a bla-
hovůle. V takovém případě nechť je přísaha podle učení proroků spravedlivá,
rozvážná a pravdivá.

Čl. 26 O posvěcení
Posvěcení je obnovení naší padlé přirozenosti Duchem svatým, přijatým
skrze víru v Ježíše Krista, jehož vykupující krev očišťuje od všelikého hříchu.
Jí jsme nejen zbaveni viny hříchu, ale jsme obmyti od jeho poskvrny, spaseni
od jeho moci a je nám milostí umožněno milovat Boha celým srdcem svým
a chodit v jeho svatých přikázáních bez úhony.

Všechna práva vyhrazena 2018
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky